Jak “správně” vychovávat děti

Každý rodič chce pro své děti to nejlepší. Problém je ale v tom, že dnes opravdu nikdo neví, co znamená to “nejlepší”. Vyrojila se spousta konceptů výchovy, lidí, kteří přišli s novými pohledy na celou problematiku, spousta knížek, kde se nám zdá vše pochopitelné, ale v praxi vždy znovu a znovu selháváme. Nevíme proč. A nakonec nám výchova přináší více stresu než potěšení z toho, že děláme to nejlepší pro své dítě a že by nám to ulevilo. Abychom tedy věděli jak na to, musíme pochopit základní přirozené zákonitosti lidského chování.

Výchova a její aspekty

Je několik věcí, které vstupují do cesty našim představám o dokonalé harmonické výchově dítěte. Přicházel jsem na ně postupně, tak jak jsem začal chápat zákonitosti lidského chování a také z toho, co dnes a denně zažívám na vlastní kůži při soužití s našimi třemi dětmi. A právě tady se ukázaly slabiny moderních přístupů k výchově. Koncept kontinua, Respektovat a být respektován, Vychováváme děti a rosteme s nimi, ale i Líný rodič, to jsou knihy, které nás inspirovaly, ale zároveň se na nich ukázala právě omezení, která vnáší naše přirozené chování a nejrůznější nastavení.

Jsme tlupa, smečka, stádo

Správná výchova je kompromisem

Ať už si myslíme o lidské společnosti a její vyspělosti, co chceme, jsme stále součástí přírody a mnoho milionů let vývoje ze své přirozenosti nevymažeme. Znamená to, že v sobě stále nosíme schopnost vytvářet hierarchickou strukturu společenství, ve kterém žijeme. Jsme stále součástí tlupy a každá tlupa má své nepsané zákony. Když se jimi neřídíme, nastanou problémy. Dochází k chaosu. Pravidla jsou od toho, aby nás chránila. Před nebezpečím, které na nás číhá v okolí. Jedině pokud jsme součástí tlupy, jsme v bezpečí, protože jen společně jsme schopni čelit nástrahám, které přináší život. Naší tlupou je dnes rodina.

Bez ohledu na to, v jak vyspělé společnosti žijeme, stále to platí a nám nezbývá, než tento jednoduchý princip akceptovat. Pomůže nám to ale při orientaci ve výchově našich ratolestí. V každé tlupě se totiž neustále bojuje o pozici. Ti níže postavení jedinci dorážejí na ty výše postavené. Zdá se nám to jako nesmyslné, vytvářet zbytečné spory. Ale má to opravdu hluboký smysl. Když takhle pozorujete tlupu paviánů v zoo nebo stádo koní na pastvě, vždy jsou vedeni tím nejsilnějším, nejbystřejším jedincem. Ti ostatní se na něho spoléhají jako na autoritu, která je vždy schopná rozhodout a která stále bdí nad bezpečností. V případě nebezpečí ví, jak se zachovat. Ale pokud vedoucí jedinec selže, rozpadne se celá skupina. Zavládne chaos. Proto, aby se ostatní příslušníci přesvědčili, že je jeho postavení neotřesitelné, občas si na něho dovolí dorážet. Vždy ale odcházejí s nepořízenou. Vzpomeňte si na potyčky v paviání tlupě. Znamená to pro ně ale jediné. Naše tlupa je v bezpečí. My jsme v bezpečí.

Rodina je bezpečí

Stejné je to v rodině. Děti naprosto důvěřují našim schopnostem. Vědí, že jsme tu od toho, abychom je kdykoliv ochránili. Ale stejně jako u paviánů nebo koní, vždy znovu a znovu zkoušejí, jestli jsme si jistí svou pozicí. Pokud jasně ukážeme, že ano, tak toho hned nechají, ale při náznaku jakékoliv nejistoty se stane opak. Jejich chování se okamžitě zhorší. Vyvádějí podivné věci. Zlobí, vztekají se, pláčí nebo svéhlavě chtějí dosáhnout svého, i když je to nemožné nebo dokonce nebezpečné. Jsme jimi neustále tlačeni do kouta až do doby, kdy si konečně řekneme, že takhle to nechceme a naprosto jasně jim sdělíme, co chceme a jak to bude. Teprve tehdy děti přestanou dorážet a celá situace se zklidní. Neznamená to ale, že by toho nechaly navždy. Při první příležitosti vaši sebejistotu otestují znovu. Je to taková strategická hra a nám nezbývá než na ni přistoupit.

Respektovat a být respektován

Koncept nekonečného respektování, který je popsán právě v knihách Respektovat a být respektován nebo Vychováváme děti a rosteme si nimi a mnoha dalších, naráží na náš vnitřní zákon, který dospělí sice potlačí rozumem. Ale děti ho dodržují, ať chceme nebo ne. Proto si rodiče nastudují celou knihu, jdou na stejnojmenný seminář, komunikují přes internet s autory a pak si na přednáškách nebo terapiích stěžují, že to nefunguje. Většinou obviňují ze selhání sami sebe.

Jak to v praxi vypadá

Jeden příběh mi přišel zajímavý a velice typický. Rodiče s dítětem se vypraví o víkendu na procházku po městě a naplánují si, kam až dojdou, jak to bude skvělé, když je takové pěkné počasí. Zajdou i za město do přírody a pěkně si to užijí. A jak tak jdou po ulicích, zastaví se u jedné restaurace, že si jen koupí něco k pití a půjdou dál. Jenže v restauraci jsou hrací automaty. A dítě je jimi přímo fascinováno. Chce si s nimi hrát. A rodiče, protože vědí z pouček, že mají respektovat jeho přání, svolí, že si na chvíli zahraje. Jenže minuty ubíhají a rodiče, celí nesví se snaží vysvětlovat, že šli na procházku a že tu už nechtějí být. Jenže dítě na jejich slova nedbá a hraje v klidu dál. Znovu a znovu k němu promlouvají, ale ono jako by je nevnímalo. Hledí si jen automatu. Celá epizoda se protáhne na několik hodin, kdy dospělí jsou rozmrzelí, zklamaní a občas se snaží potlačit vztek. Sice dítě respektují, ale ono rozhodně nehodlá respektovat je. Z restaurace míří rovnou domů a jejich plány na krásně prožitý den zmizely v nenávratnu.

Proč k tomu dochází

Odpověď na to, proč k něčemu takovému došlo, je tedy velice jednoduchá. Dítě zkouší hranice, za které jsme ochotni ještě jít. Co všechno ještě zkousneme, než nás vyprovokuje k nějakému jasnému a jednoznačnému rozhodnutí. Než se konečně jasně vyjádříme, co opravdu chceme a jak to bude. Když to neuděláme, bude vymýšlet nové a nové akce, které se nám nebudou líbit. Když konečně potvrdíme své postavení, problémy přestanou.

Zapomeňte v takových chvílích na respektování a jasně řekněte: “Jdeme!” a za svým rozhodnutím si stůjte a prosaďte ho. To neznamená, že se musíte hádat nebo dítě mlátit. To znamená stát si pevně za svým. Vaše jistota se pak přenese do komunikace s dítětem a vy to poznáte na tom, že bude stále méně patových situací, kde jste za hlupáky. Bude se vám s vašimi dětmi žít nepoměrně klidněji a radostněji.

Jak být dobrým rodičem?

Vzhledem k tomu, že naši rodiče nebyli právě ideálními vychovateli, máme s nastavováním jasných hranic a rodičovstvím celkově dost velký problém. Často, ve snaze hlavně nebýt autoritativními ignoranty jako naši rodiče, na sobě necháme dříví štípat. Vydržíme opravdu dlouho, ale v jednu chvíli vybuchneme, dítě seřveme nebo dokonce plácneme přes zadek. Často se pak utápíme ve výčitkách a sebeobviňování, že jsme jako rodiče opět selhali a dítěti tím způsobili trauma na celý život.

Pravda je, že i naše děti budou mít traumata, tak jako my. Toho je neuchráníme. Co však můžeme udělat a to velice snadno, je vysvobodit sami sebe z kazajky našich rodičovských vzorů a vyřešit je. A k tomu nám velmi pomohou Kvantové opravy. Vím to z vlastní zkušenosti.