A závrať je pryč!

Každý z nás trpí nějakým problémem. Někoho trápí dění v okolním světě, jiného bolí záda nebo klouby. Další se snaží zbavit nepříjemné nemoci, která se zničehonic objevila a nechápe, proč postihla zrovna jeho.

To, že všechno má své příčiny, si můžete přečíst a slyšet na mnoha místech. Naše mysl má totiž zajímavou vlastnost. Na základě jakési náhodné podobnosti vybere nepříjemné emoce, tedy stres, který jsme nashromáždili v průběhu života v dávno prožitých situacích. Tyto události si už většinou ani nepamatujeme, nebo jen velmi mlhavě…

Jednotlivé zážitky průběžně spojuje a v jednu chvíli pak klidně pomyslná poslední kapka v podobě drobného nepříjemného zážitku způsobí nekonečně velký problém. Z dávno prožitého stresu tak mysl vytvoří skutečné potíže v současnosti. Situace, kdy jsme menší nebo větší stres prožívali, mohou být veskrze banální. Ale reálný problém v přítomnosti v různých obměnách je tu a my nevíme proč.

Když víme, jak na to, můžeme se snadno dostat k zdánlivě nesouvisejícím situacím, které naše potíže způsobují. V okamžiku, kdy se uloženého stresu zbavíme, problém zmizí. Jako třeba závratě a strach z výšek, jak to popsala krásně Martina:

Odjakživa miluju rozhledny, skákání do vody, lezení na stromy… Najednou asi ve 30 letech, jsem si vylezla na třímetrový skokanský můstek, stoupla jsem si nad vodu, ale místo skoku jsem sebou plácla zpátky na prkna. Zalila mě vlna paniky, srdce tlouklo o závod, nemohla jsem dýchat – plazila jsem se zpět na břeh jako voják na ústupu. Možná jsem utržila i pár třísek – nevím – mozek byl na procházce.

Pak následovaly další záchvaty – jakákoliv rozhrkaná rozhledna. Rezavá věž v olomoucké zoologické zahradě. Strach přišel vždycky, když se to třáslo. Stejně jsem tam lezla, ale držela jsem se zábradlí nebo u zdi. Pak přišla rozklepaná a DOLŮ průhledná čebínská rozhledna. Masakr. Myslím, že nahoře jsem se zase plazila, no, ale vidět jsem to musela.

Během návštěvy u Míry jsme se bavili o strachu z výšek. Trpěla jsem jím tehdy už asi 12 let. Ale teprve po vyřešení je krásně poznat jak to funguje.

Situace číslo 1

Zjistili jsme svalovým testem, že se něco stalo, když mi bylo 6 let. Hned jsem se viděla na kole v plavkách při šíleným sjezdu polní cesty – protože můj čtyřletej bratr nám ujel a já jsem ho chtěla dohnat. V té rychlosti jsem najela do rygolku plnýho štěrku a v hrůze jsem ZABRZDILA.

Vzbudila jsem se o pár vteřin později, s hlavou na štangli, obalená pískem, hlínou a krví. Než jsem stihla zjistit, že mám taky zlomenou horní čelist a vyraženej přední zub, přijela teta Eva, co se jela koupat s náma a propadla hezké panice. Ale poslala mě pěšky domů. Cesta se vlekla, bylo vedro. Jazykem jsem nahmátla chybějící zub a to mně rozbrečelo. Byl novej! Ale uklidnilo mě pomyšlení, že sestřenice má taky vyraženej zub a nosí zlatej.

Konečně jsem zazvonila doma a své poněkud překvapené mamce jsem oznámila: „Mami, to nevadí. Zuzana má taky zlatej zub.“

Poučení z téhle příhody bylo – nebudu jezdit rychleji než dokážu uřídit nebo ustát (nebo také jinak řečeno, nebudu lézt tam, kde ztrácím kontrolu).

Situace číslo 2

Ukázalo se, že to není všechno. Svalový test nám ukázal, že další „něco“ je z doby kdy mi bylo 13 let. No jo! Moje narozeniny. 8. leden. Po vánocích a po Silvestru nikdo nemá peníze ani náladu na oslavy. Prostě jsem ráno vstala a začala umývat nádobí, že na ty narozky zase nějak zapomenu. Všichni budou dělat, že mě tak nějak nevidí a za 14 dní po výplatě si zázračně vzpomenou.

Jenže vstal můj taťka, namazal si chleba, sedl ke stolu a posměšně pravil: „Ty máš dneska narozeniny, co? Zase ti nikdo nic nedá!“ Dneska si myslím, že se chtěl neohrabaně omluvit, že nemá nic. Tenkrát jsem pustila houbičku a šla brečet na záchod. Jenže mě tam vyhmátla mamka. Snažila se utěšovat, ale bylo to jako by mi taťka dal ránu sekerou.

„Já vím, že mě nemáte rádi, že jsem vám fuk, ale nemusel to říkat tak nahlas,“ fňukala jsem. Pravda je, že bratr byl vždycky zábavnější, milejší, měl víc průšvihů. Já jsem měla nudný jedničky a čtenářskou vášeň. Takže kdo by se jim divil, že si mě nevšímali?

Utekla jsem ven na švestku číslo 17 za silnicí. Foukal dost vítr a probrečela jsem se tam až k odpoledni. Poučení z téhle historky bylo – chtěla bych, aby mně taky brali na vědomí či tak nějak.

Zážitky z vybourání na kole a brečení na roztřeseným stromě se spojily a po delší době vytvořily program strachu z výšky. Teď už jsem věděla, že se nemám proč bát.

Při první příležitosti jsem to šla vyzkoušet na čebínskou rozhlednu. Nádhera. Ani stopa po panice. Později jsme u Velké nad Veličkou objevili úžasnou vyhlídku co vypadala trochu jako posed a dala se báječně rozkývat. Připadá mi to jako bezvadná zábava.

Život zbavený strachu a obav je totiž čistá radost! Nadále na tom pracuju, ale tohle byl úžasnej pokrok. Díky, Míro.

Nikdy nemáme kontrolu nad tím, jaký program naše mysl vytvoří. Ale máme možnost jednoduše tyto programy deaktivovat. To, co by nás trápilo zbytek života je během několika desítek minut pryč.