Co je po smrti

Všechno začíná před koncem

Všechno začíná a všechno také jednou končí. S touto pravdou se setkáváme celý život, ale pokud jde o banality nebo nedůležité věci, tak nám na pomíjivosti tohoto světa tolik nesejde. Horší to ale je, pokud se jedná o život náš nebo životy našich blízkých. Pak se ptáme: „Co se děje po smrti?“

Moderní věda i medicína mají v tomto směru celkem jasno. Není nic, prostě nás vypnou. Evropská náboženství mají své výklady, které jsou ale příliš vágní a mnoho jistoty nám nedávají. Snad jen, že máme věřit a čekat. Koho to neuspokojí a chce mnohem konkrétnější odpovědi na tak důležitou otázku, musí hledat jinde. Nejpřesnější popisy najdeme v tibetském buddhismu.

Stavy vědomí a fungováním mysli se v Tibetu zabývají s vědeckým zaujetím celá staletí. A zatímco Evropané svou energii věnovali především válkám, dobývání, vědě a tvorbě strojů a přístrojů, v Tibetu zkoumali každý pohyb mysli. A protože je smrt velmi důležitým mezníkem života, jsou stavy předcházející konci života, umírání a přechodová období po opuštění těla velmi přesně popsána.

Především je zde naprosto rozdílný pohled na základní otázku existence vědomí. Současná věda uvažuje o našem vědomí jako o obyčejném produktu fungování mozku. Buddhismus, ale i ostatní východní filozofie a náboženství, naopak vnímá vědomí jako nezávislé na stavu těla a mozku. Ostatně k tomuto poznání dospívá v současnosti i řada kvantových fyziků. Proto lze stavy po smrti popisovat s takovou přesností jako to činí buddhističtí učitelé, protože jde jen o další stav, ve kterém se lidské vědomí nachází.

Rozklad elementů

Umírání a smrt nejsou jednoduchou životní zkušeností. Jde o proces, který má své zákonitosti a který nelze obejít. Odchod z tohoto světa – tedy z této současné životní zkušenosti – začíná rozkladem životních elementů.

Východní filozofie a náboženství považují elementy za jakési částice, které tvoří živou hmotu. A pokud mizí život, elementy se částečně rozpouštějí jeden do druhého a s nimi odchází i život z těla. Když skončí rozklad elementů, přichází klinická smrt.

Element Země ➜ Element Ohně ➜ Element Vody ➜ Element Vzduchu ➜ Element Vědomí

Proces umírání tedy začíná, když se rozpouští element Země do elementu Ohně. Umírající pociťuje velkou tíhu na svém těle a těžce nebo vůbec není ho schopen ovládat.

Poté se rozpouští element Ohně do elementu Vody. Tělo umírajícího nedokáže udržet tělesnou teplotu a i přes všechny snahy se člověk v tomto bodě není schopen zahřát a proniká jím chlad.

Jako třetí se rozpouští element Vody do elementu Vzduchu. Protože element samotný váže vodu, tělo neudrží tělesné tekutiny a umírající pociťuje silnou žízeň, kterou ale nedokáže ničím uhasit.

Nakonec se rozpouští element Vzduchu do elementu Vědomí. Umírající namáhavě a hlasitě dýchá, protože pociťuje nedostatek vzduchu. Nakonec se tělo naposledy nadechne, vydechne a už se nenadechne.

Rozklad elementů může být pozvolný a pomalý, trvající i několik let, nebo celý proces proběhne během velmi krátké doby jako třeba při smrtelné nehodě.

V okamžiku, kdy se rozpustí elementy, zastaví se srdce a mozek přestane vykazovat známky aktivity dochází k jevu, kterému medicína říká klinická smrt. Tělo je zdánlivě mrtvé.

Smrt těla

Podle buddhismu ale nejde ještě o skutečnou smrt. Od okamžiku klinické smrti zbývá ke skutečné smrti těla ještě třicet minut. Během této doby se stahuje životní energie z periferií do centrálního energetického kanálu a v něm pak dva energetické póly sídlící jeden na temeni hlavy (otcovská energie) a druhý čtyři prsty pod pupkem (mateřská energie) se k sobě přibližují centrálním kanálem až na úroveň srdce, kde se střetnou.

Během těchto třiceti minut se uvolňují některé emoce a umírající má snové vize, vztahující se k jeho životu a lidem, se kterými ho prožil. Jsou to stavy, které jsou popisovány jako zkušenosti blízké smrti.

Až do okamžiku spojení obou energetických pólů je ještě proces smrti těla vratný. To znamená, že tělo je možné v některých případech ještě oživit a to se někdy i stává. Když se ale energie definitivně spojí v srdečním centru, odpojí se v ten okamžik vědomí s myslí od těla a teprve teď dojde ke skutečné tělesné smrti. Nastala fyzická smrt.

Vědomí neumírá

Vědomí ale nezemřelo, nevypnulo se, nezmizelo. I v tomto okamžiku vnímáme. Protože se ale odpojilo od fyzických smyslů, kterými doteď vnímalo realitu, zažije mysl naprosto temný okamžik. Ten je v druhé fázi vystřídán naopak naprosto jasným okamžikem, Zářivým dokonalým světlem které vše prostoupilo. Tyto dva okamžiky jsou velmi důležité pro naši zkušenost. Pokud jsme během života dostali informace o tom, co následuje po smrti těla a máme meditační zkušenost, můžeme tento tmavý a světlý okamžik rozpoznat jako sami sebe. Pokud si sebe uvědomíme jako tmu nebo jako světlo, dosáhneme vysvobození, tedy stavu osvícení. Tibeťané se na smrt připravují pomocí praxe přenosu vědomí v okamžiku smrti, tzv. Phowy.

Ale protože většina lidí nemedituje a o stavech po smrti nikdy neslyšeli, prožitek světla je pro jejich mysl tak intenzivním zážitkem, že upadnou do bezvědomí na 72 hodin.

Skončila fyzická zkušenost, ale něco nového teprve začíná…

Probuzení v mezistavu

Když se mysl po 72 hodinách probudí v jediném okamžiku z bezvědomí, neuvědomujeme si hned, že jsme po smrti. Vstoupili jsme do mezistavu prapodstaty, který následuje po mezistavu života. Máme tendenci se hned vrátit domů, k našim blízkým. Ale když jsme doma, brzy si uvědomíme, že něco není v pořádku. Rodina nás ignoruje, nemluví s námi, přehlíží nás a na to, co říkáme, nereagují. Jsme zmatení a nevíme, co si o tom máme myslet. Když se nám ale pak podaří projít stěnou nebo dveřmi bez otevření nebo snad nějaký člověk dokonce projde námi aniž by nás porazil, uvědomíme si náhle, co se stalo. Mysl se dostane zase do šoku a může opět na okamžik upadnout do bezvědomí. Když se probereme, už si vše uvědomujeme. Pochopíme, že jsme „po smrti“.

Nemáme fyzické tělo, i když existuje jakási představa těla. Nejsme tedy vázaní na žádné místo v prostoru. Vnímáme fyzický svět, ale k tomu se otevře i vnímání nové nehmotné dimenze. Vidíme jiné bytosti, které jsme předtím nikdy neviděli, vidíme energie a mnoho neznámých jevů. Takže se dostavuje intenzivní zmatení z nové zkušenosti.

V tomto období, které trvá sedm týdnů, se nejprve ještě vracíme k místům a lidem z předcházejícího zrození, ale po dvou týdnech náš zájem pomalu upadá a začneme se směřovat k našim novým potenciálním rodičům. Obhlížíme si je, zjišťujeme, jaké mají vztahy, začínáme si k nim vytvářet náklonnost nebo naopak odpor. A čtyřicátý devátý den se připojí naše vědomí k nově vznikajícímu tělu v okamžiku početí.

A začíná nový stav. Stav vznikání. Tedy prenatální období, které pak v okamžiku porodu vystřídá mezistav života.

Jak víme co je po smrti?

Stavy mysli jsou již po tisíce let v buddhismu s vědeckým zaujetím zkoumány a učitelé, kteří dosáhli vysokého stavu vědomí, se do těchto mezistavů mohou dostávat a pak o tom, co je po smrti předávají zprávy ostatním lidem.

Jedním z těchto textů je Tibetská kniha mrtvých (Bardo tödol), ve které je mezistav prapodstaty popsán den po dni od okamžiku smrti až do okamžiku přechodu k novému zrození. Další informace pak přinášejí Délogové, praktikující, kteří během speciální praxe umírají, opouštějí tělo na celý týden a své zkušenosti z mezistavu pak přinášejí po svém návratu. Jejich tělo se speciálně uchovává a ošetřuje, aby se do něho jejich vědomí mohlo vrátit a opět ho oživit.

Nic nekončí, vše jen stále začíná

Znamená to tedy, že jeden mezistav střídá ten následující. Dobře známe mezistav života, ve kterém se nyní nacházíme. Součástí tohoto mezistavu je mezistav spánku a meditace. Takže když usínáme, probouzíme se do mezistavu spánku a při probuzení se opět probouzíme do mezistavu života. Po smrti těla se probouzíme do mezistavu prapodstaty a pak vznikání a vše začíná nanovo. Neznamená to tedy, že po smrti všechno skončí, tak jak to vnímá západní společnost, ale naopak my se neustále probouzíme do nových stavů existence.

Naše vědomí je nezničitelné a neustále zažívá nové a nové zkušenosti. Jsme cestovateli v čase, aniž bychom si to uvědomovali. Naše vědomí je tu od času bez počátku a budeme tu až do času bez konce.

Umírání a smrt je tedy jen přechodovým obdobím, které je zas novým začátkem.