Moje obrazy
Umění nemůžete vymyslet. Umění je kombinací intuice a zkušenosti. Zprostředkovává nám spojení s naší nejhlubší podstatou. Proto milujeme obrazy, sochy, hudbu. Pomáhají nám nahlížet až na dno naší duše, kde je jen samá radost.
Jsem malíř. Tu zvláštní schopnost převést obrazy ze své mysli na dvourozměrný papír, plátno, či jiný podklad, jsem objevil až ve svých čtrnácti letech. Umění a zvlášť malba mě fascinovaly. Stačilo tedy jen rozvinout určitý talent. A já měl štěstí na ty nejlepší učitele. Malba byla pro ně životem a radostí. A touha po objevování nových pohledů provází stále i mě. Přestože jsem se rozhodl před několika lety pomáhat lidem a odsunul jsem malování až na druhou kolej, myslím si, že právě umění má schopnost přinášet do našeho života skutečnou radost.
Obrazy jsou živé, když jdou se životem. Když patří těm, kdo k nim cítí hluboké city, když je inspirují. Proto si můžete i vy mé obrazy koupit. Stačí si vybrat a napsat mi mail.
Děda (Čtenář Broučků)
Každý obraz obsahuje příběh. Je zajímavé je odhalovat. Otevřou se nám tak další rozměry díla. Postupně se zde budete dozvídat příběhy, které skrývají:
Je zajímavé měnit pohled na zažitá schemata. Stejné je to u tak běžného zobrazení, jakým je portrét. Můžete ho udělat tak, jako to udělaly stovky a tisíce umělců před vámi během posledních stovek let. Nebo se na zobrazení podíváte s odstupem. Pokud tvář obyčejného člověka zvětšíte na „státnický rozměr“, otevře se zcela nový pohled. Tak to bylo i s portrétem dědy. Tenhle dvoumetrový portrét najednou nabízí zcela novou hloubku.
Navíc oproti obvyklým pravidlům je kompozice posunuta do dolní poloviny. Jako by „vypadával“ z obrazu. Nabízí se tím otázka: Co sleduje? Něco dělá? Odpočívá? Či snad pracuje? Co ho tak zaujalo?
Podtitul obrazu byl původně „Čtenář Broučků“. Což mnohé vysvětluje. Tento obraz byl součástí trojrozměrné instalace. Před obrazem byla na zemi velká maketa klasické dětské knihy karafiátových Broučků. A děda shlíží na rozevřené stránky.
Přestože toto víme, stejně se ale může vkrádat myšlenka. Bylo to tak opravdu? Co byl skutečný objekt jeho zájmu…? Některé otázky mohou zůstat navždy nezodpovězeny.
Big Mac (Na věčnosti)
Když se v devadesátých letech změnily poměry a restaurace čtvrté cenové kategorie a podniky rychlého občerstvení, typické pro minulý režim, začaly pozvolna ustupovat z měst, objevil se McDonald. První podnik svého druhu v centru Prahy. Postupně přibývaly další a nám zavál do tváře dech vysněného západu. Konzumní společnosti, po které, samozřejmě tajně, všichni nemarxističtí obyvatelé desítky let toužili.
Se spolužákem Pavlem jsme tehdy byli zastánci konzumního stravování. Však jsme oba byli trnem v oku našich „alternativních“ spolužáků na AVU. Dát si Big Mac, velké hranolky a velkou kolu bylo pro nás vrcholem slasti. A pro ně vrcholem úpadku. Ovšem s jejich názory jsme si rozhodně tehdy nelámali hlavu. Zážitek ale pomine a již toužíte po novém. Big Mac se pro nás stal symbolem devadesátých let. Symbol blahobytu. Který, bohužel, vydrží jen do okamžiku, kdy ho sníte. A i kdybyste ho nesnědli, tak po patnácti minutách skončí v odpadcích. Patnáctiminutový symbol blahobytu v odpadcích!
Obraz Big Mac (Na věčnosti) jsem namaloval jako připomenutí pomíjivosti současných symbolů a trvanlivosti umění a duchovních nauk. A tak obložená houska levitující v gotické katedrále je absurdním srovnáním trvanlivosti forem, ke kterým upíráme svou pozornost.
Sejmutí z kříže
Obrazů s náboženskými motivy je bezpočet. V jedné době, ani nevím proč, mě fascinovaly náhrobky. A vlastně mě fascinují dodnes. Asi v tom nejsem sám. Připomínka pomíjivosti našeho života přitahuje mnoho lidí.
Když jsem se rozhodl, že namaluji několik obrazů s náhrobky, začal jsem objíždět hřbitovy a pořizovat si jejich fotky. Brzy jsem zjistil, že to nejzajímavější se neodehrává na upravených náhrobcích, ale kolem nich. Za náhrobky si babičky a dědové schovávali smetáčky, hadry a PET lahve, což vytvářelo bizarní příběhy v kombinaci s tklivými nápisy na náhrobcích.
Na jednom hřbitově jsem ale objevil úplný skvost. Krista, který se ulomil z kříže a tak ho někdo jen tak postavil s ulomenýma ručičkama do koutu náhrobku. Jako připomínku jeho osudu tvoří ručka stále visící na kříži.
Tenhle obraz jsem vytvořil pak ve dvou verzích. V počítači airbrushem, který jsem nechal vytisknou na plotru. Tenhle pokus propojit malbu s novými médii přinesl jedno zjištění, že nová média jsou netrvanlivá. A proto jsem druhou verzi vytvořil klasickou olejomalbou na plátno. Ať už něco vydrží. Oba jsou ve velikosti 200 x 300 cm. Ať to stojí za to.
Piercing
Umění by mělo vyprávět příběhy a nebo zobrazovat věci a děje typické pro dobu, ve které vznikalo. Symbolem moderní společnosti konce 20. a počátku 21. století je zdobení lidských těl nejrůznějšími piercingy, brandingy, tetováním a dalšímy novými technikami.
Na začátku století to vypadalo, že těmto technikám trochu zvoní umíráček. Ale jak se zdá, naopak teď jsme vstoupili do fáze, kdy se zkrášlování, vylepšování či dotváření tělesných schránek posunuje do směrů a rozměrů, které jsou mnohdy až nevídané.
Pro mě je zajímavý pohled na drobný piercing umístěný na prsní bradavce. Zvětším-li šperk na plátno, které má 170 centimetrů, posune se v našem vnímání drobného šperku na těle na kvalitativně naprosto jinou úroveň.
Děravá realita
