Jak na žárlivost?

Říká se, že zdravé žárlení je pro vztah dobré a normální. Že lásce dokonce prospívá. Jak tedy poznáme to nezdravé, to, co dokáže jakoukoliv náklonnost dokonale zničit?

Když slyším slovo žárlivost, vybaví se mi nesmrtelné scénky z filmu Vesničko má středisková. Když do kanceláře předsedy družstva náhle vrazí (jako už tolikrát) bez zaklepání žárlivec Turek v domnění, že svou ženu přistihne s předsedou v milostném obětí. Nebo jak nadává přes plot zevlujícímu teenagerovi, nebo když se jde koupat. Jeho žena s ním musí jít také, protože ji přece nemůže nechat doma samotnou. A když mu na dveře jeho náklaďáku namalují křídou parohy, popere se. Připadá nám to zábavné, ale jen do té doby, než něco podobného zažijeme na vlastní kůži.

Na začátku vztahu jistě takový nebyl a jeho žena určitě neměla nejmenší chuť mít milostné pletky s brýlatým kolegou z práce.

Většinou to začíná velice nenápadně. Dohromady je svede vzájemná přitažlivost, láska, touží být pořád jen a jen spolu. Ale po čase se společný život zaběhne a to, co vypadalo jako přirozená blízkost začne zacházet příliš daleko.

Na počátku všeho je nejistota, kterou žárlivý člověk prožívá. Není si jist sám sebou, necítí se být pro svého partnera dost dobrý. Bojí se, že o svou milovanou (milovaného) přijde, že si určitě najde někoho lepšího. Pronásledují ho utkvělé, sžíravé představy, které se objevují v mysli. Musí se jimi zaobírat, rozvíjí je stále dokola, spojuje jeden zdánlivý detail s druhým, až svým konstrukcím nakonec uvěří. Věří něčemu, co je ale naprosto nereálné a neexistuje.

Bohužel si neuvědomuje, že se jen stal obětí svých představ a donekonečna obviňuje, ať už v duchu nebo dokonce nahlas, svůj protějšek z necitlivosti a nedostatku ohledů. „Kdybys mě měl(a) opravdu rád(a), tak to pro mě uděláš!“ Veškerou energii pak věnuje tomuto imaginárnímu problému. Snaží se preventivně předejít „možné“ nevěře a tak se snaží svoji milovanou polovičku vůbec neopouštět. Nakonec partnera nebo partnerku zbaví jakéhokoliv soukromí. 

Žárlivý člověk je ale sám obětí. Obětí svých představ. Pokud je v práci, prožívá opravdová psychická muka, protože nemůže být své lásce nablízku. Trpí, když chvilku nezvedá telefon. Těžko se soustředí na práci a nejraději by vůbec nepracoval. Sleduje partnerku. Vyzvídá, kde byla. Ověřuje si odpovědi, projíždí e-maily a sms zprávy. A dělá pro oba spoustu dalších nepříjemných věcí, často až na hranici trapnosti a ponížení.

Jenže nic z toho nevede k jeho uspokojení. Naopak. Nejistota se stupňuje a s ní i nervozita, jež vede k různým emocionálním výlevům a hádkám. A nakonec i k vzájemnému odcizení nebo dokonce nenávisti.

Své o tom ví Petra. Dokáže hodiny povídat o tom, co všechno nakonec v předchozím vztahu nesměla. Ze začátku jí Milanova pozornost lichotila, dělalo jí dobře, že jí tolik miluje. Ale když nebyl schopen jít ani do práce, pochopila, že takhle to dál nejde. Jednou jí raději zamknul doma, z obav že by snad někam odešla sama.

Zakázal jí navštěvovat dokonce i rodiče, mohla za nimi jezdit jen v jeho doprovodu. Kafíčko s kamarádkou také nepřipadalo v úvahu. Poslední kapkou jejich vztahu bylo, když se vydala na výlet s bývalou spolužačkou a on nenápadně nastoupil do autobusu za nimi a celou dobu je sledoval.

Soužití s žárlivcem je dlouhodobě nemožné. Oba ve vztahu prožívají skutečné peklo. Žárlivost je proto jedním z hlavních důvodů rozchodů. I chudák Turek díky svému problému své manželství prohrál.

Je dobré vědět, že sami většinou nejsme schopni svou podezíravost kontrolovat. Jde o podvědomé programy, které naše jednání řídí a my se jim podřizujeme. Kde vznikly? V dětství, v dospívání, v dospělosti, prostě v průběhu dosavadního života. Kdykoliv, když jsme si o sobě začali myslet, že nejsme pro druhé dost dobří. Případně kdykoliv, když jsme někoho ztratili, ať už partnera, kamaráda, nebo rodiče. Nebo když nás někdo zradil, podvedl, oklamal. 

Začali jsme se bát. Bát, že se podobná situace bude opakovat, že budeme znovu zažívat ty nepříjemné pocity, že budeme trpět. Na základě špatné zkušenosti se snažíme podobným životním zkouškám raději předejít.

A tak když potkáme někoho, na kom nám skutečně záleží, o koho nechceme přijít, může dojít k tomu, že se všechny dosavadní zkušenosti sečtou a podtrhnou a i když jsme doteď neměli nikdy s podezíravostí potíže, najednou se nám to děje a nemůžeme své chování kontrolovat ani zastavit.

Nestačí vždy jen vědět, že naše obavy nemusejí odpovídat skutečnosti. Někdy rozumem chápeme, že partnerovi můžeme důvěřovat, ale přesto se v nás znovu objeví strach, nejistota nebo představa, že o něj přijdeme. Právě tehdy může být užitečné podívat se na vlastní zkušenosti hlouběji. Kdy jsme podobné pocity zažívali poprvé? Co v nás zanechalo strach ze ztráty nebo přesvědčení, že pro druhého nejsme dost dobří?

Při Kvantových opravách se zaměřujeme na opakující se emoce, vzpomínky a vnitřní nastavení, která mohou ovlivňovat naše současné reakce. Cílem je lépe porozumět tomu, co se v nás odehrává, a naučit se s těmito pocity pracovat. Pokud se vám některé emoce nebo životní situace opakovaně vracejí a chcete se dozvědět, jak s nimi pomocí této metody pracovat, podívejte se na stránku Kvantové opravy – jak fungují a komu pomáhají.

Autor: Mirek Vojáček