Když se těžce usíná

Někdy se těžko usíná.

Měli jste někdy jako malí strach vystrčit ruce nebo nohy z pod peřiny? Měli jste pocit, že vás něco ohrožuje a nevíte co? Nebo že dole pod postelí číhá nebezpečný neznámý tvor? Takové zkušenosti má většina z nás.

Jako dospělí už tyto stavy většinou nemáme, ale přesto jsme si nějak navykli špatně usínat. Nebo, když se probudíme, probdíme půl noci a nevíme proč.

Kde se strach bere?

Nedávno naše pětiletá Bětka začala večer pobrekávat, že nechce jít spát. Brali jsme to ze začátku jako pokus, jak si déle hrát nebo se dívat s námi na večerní film. Ale její pobrekávání se změnilo v pláč a scény.

Po několika dnech brečela dokonce i když vedle ní maminka, uspávala malého Kubíka. Vydržela vyvádět třeba dvě hodiny. Bylo to únavné nejen pro ni, ale i pro nás. Když další večer probíhal úplně stejně, šel jsem za ní. Kubík už spal a Bětka plakala a třásla se pod peřinou. Lehl jsem si k ní. Stále opakovala: „Já se strašně bojim, já se strašně bojim…“

„Malou chvilku to nechtěla říct, ale pak přiznala,
že se bojí bezhlavého rytíře.“

Zeptal jsem se tedy, čeho se bojí? Malou chvilku to nechtěla říct, ale pak přiznala, že bezhlavého rytíře. Na návštěvě u dědy koukali na kreslený americký seriál. V seriálu se tahle postava objevovala.

Nechali jsme tedy odejít strach z bezhlavého rytíře. Pak jí ještě vadilo, že bezhlavý rytíř krade lidem hlavy. A poslední pocit, který jsme nechali odejít byl z toho, že má rytíř místo hlavy dýni. Naposledy jsem se zeptal, co jí na bezhlavém rytíři ještě vadí? Bětka se zamyslela a pak říká: „Nic. Už jsem unavená. Jdu spát,“ prohlásila překvapivě, otočila se ke mně zády a během pár minut usnula. Od té doby chodí spát bez scén, bez přemlouvání a breku.

To je jednoduchý příklad toho, že stačí velmi málo a mysl, z pro nás nevinného dětského seriálu, vytvoří strašáka, který znemožňuje dětem usnout.

Ani v dospělosti bubáci nezmizí

Ale nemyslete si, že až vyrostete, tak tihle bubáci zmizí. Co je jednou nahrané v podvědomí, to jen tak nevymažete. Může se to pak projevovat jako neurčitý pocit ohrožení, nebezpečí nebo neklidu. Třeba, jako to popsala Anina:

Povídaly jsme si s kamarádkou o kurzu, který jsem u Tebe absolvovala a ona mi najednou říká: „Víš Ani, já se od dětství bojím být sama. Když jsem bydlela s rodiči, tak jsem věděla, že v baráku vždy někdo je, tak to nebylo tak zlé. Teď ale, když bydlíme s manželem ve svém domečku, občas se stane, že jede pryč a já zůstanu na noc sama. A to se bojím. Nevím proč, ale mám pocit, že nemohu být sama. Myslíš, že by se s tím dalo něco dělat?“

„Vzpomněla si, že dudlala dudlíka
a když nechtěla spinkat, plivala ho.“

Vytestovaly jsme svalovým testem, kdy se stalo poprvé, že měla tenhle strach. Byla ještě miminko. Vzpomněla si, že dudlala dudlíka a když nechtěla spinkat, plivala ho. Tak ji rodiče strašili, že přijde hejkal, dudlíka jí sebere a odnese si ho!

V té vzpomínce jsme ji zbavily všech nepříjených pocitů, že někdo v noci přijde. Odezva byla okamžitá. Sice stále radostí neskáče, když manžel v noci není doma, ale strach, že někdo přijde, zmizel!

Každopádně její reakce na informaci, kterou mi sama sdělila, byla: „Panebože, to snad ani nemohu nikomu říct, proč jsem se až do teď bála! To je strašné, co rodiče nevědomky způsobují svým dětem.“

Nikdo nemůže vědět, co se ho dokáže dotknout a z čeho mysl udělá podvědomý program, který nás bude otravovat celý zbytek života. Vzpomínka zapadne do podvědomí, ale pocity se připomínají stále, jen nevíme proč. Vjemů, které máme během jediného dne je díky lidem, médiím, filmům, seriálům, zprávám nebo i reklamám bezpočet.

Když máme z něčeho špatný pocit, znamená to, že se z našeho podvědomí vynořuje vzpomínka a dává o sobě vědět. Pokud nás otravují nepříjemné pocity dlouhodobě, je dobré vědět, že se jich můžeme velice jednoduše zbavit. A to je velmi nadějná vyhlídka.

I váš život má své skryté příběhy. Objevte je a naučte se psát takové, které přinesou radost do vašeho života.

Chci znát své příběhy